POVĚSTI Z OSOBLAŽSKA

podle knihy Josefa Ulricha „Volkssägen aus dem Gesenke“

převyprávěl Petr Zahnaš

 

O PŮVODU A JMÉNU MĚSTA OSOBLAHY

Jednou se olomoucký přemyslovský kníže vydal na cestu po svém knížectví a dostal se až na území dnešního Osoblažska. Se svou družinou dojel na výšinu, na níž dnes stojí Osoblaha. Byl překvapen krásným výhledem na sever a východ do slezské nížiny, kde v údolí řeky rostl pěkný dubový les. Několik urozených pánů z jeho doprovodu mu radilo, aby na tomto místě založil město. „Holzen Platz“ (Dřevo-stromy, les; místo – tedy zalesněné místo), řekl kníže. A tak dostalo nové město i název – německy Hotzenplotz – česky Osoblaha.

Osoblaha je staré město, historicky doložené k roku 1202. Tehdy český král odebral místa Hotzenplotz (Osoblahu), Glynik (Hlinku), Chatki (Sádek), Děvčic (Dívčí Hrad), Wystagh (Vysokou) a Paulowitz (půl Horních a celé Dolní Povelice) olomouckému biskupství a dal je jistému Ondřejovi. Olomoucký kníže, zmiňovaný v pověsti by měl být Otta I., který zemřel v roce 1086. Osoblaha podle jiných údajů dostala své jméno po obou vodních tocích, které ji obtékají. Je to jednak řeka Osoblaha (Ossa) a potok Planá (Plane nebo Plote) – tedy latinsky Ossa Plavia, Osoblavia, česky Osoblaha.

 

ČARODĚJNICKÁ JÍZDA

Jeden osoblažský měšťan měl delší dobu podezření, že je jeho žena čarodějnice. Stále se snažil si to nějak ověřit, ale nedařilo se mu to. Už nějaký čas pozoroval, že se jeho žena vždy v noci ztratí z domu. Vždy dům pečlivě uzamkl, přesto pokaždé zmizela a on nemohl přijít na to, jak se dostala ven. Až jednou se mu to podařilo. Když si žena myslela, že už usnul, namazala se zvláštní mastí a pak vylétla z domu komínem. Mast nechala ležet ve světnici. Rychle vstal, namazal se také a …vylétl za ní. Než se stačil vzpamatovat, seděl na nějakém pahorku a kolem něj tancovaly čarodějnice. Mezi nimi byla i jeho žena. Rej čarodějnic, plný tance, jídla a pití trval až do svítání, pak najednou všechny zmizely. Muž osaměl, nevěděl, kde je, ani jak se dostane zpátky. Najednou se odkudsi vynořil velký černý kocour a řekl mu: „Vysedni mi na záda, já tě domů donesu. Cestou však nesmíš ani slovo promluvit.“ Muž poslechl, sedl kocourovi na záda a ten obrovským skokem přeskočil jakési jezero. Překvapený měšťan řekl: „To byl ale kočičí skok!“ Jen to dořekl, spadl na zem a kocour zmizel. Pak už musel dál putovat pěšky. Šel dlouho neznámou krajinou a po mnoha dnech opět našel cestu domů. Tam označil svou ženu za čarodějnici a vypověděl vše, co zažil. Jeho žena pak byla upálena na hranici.

 

ČARODĚJNICKÝ KÁMEN V OSOBLAZE

V nároží staré školní budovy v Osoblaze byl zazděn trojboký kámen ve tvaru sedátka. Staří lidé jej nazývali kamenem čarodějnic a vyprávěli, že se na něj musely posadit odsouzené čarodějnice ze širokého okolí a ještě naposled vyslechnout mši svatou z nedalekého farního kostela. Ve zdi školní budovy byl výklenek pro záda čarodějnice a ve výši krku byl zazděn železný kruh, jímž byl provlečen řetěz. Tím byla odsouzená ke kameni připoutána. Po dobu 

konání mše musela v ruce držet hořící svíčku z černého vosku. Na prostranství u školy, naproti čarodějnickému kmeni, rostly dvě lípy. Pod jednou z nich byla kamenná lavice, na níž sedával muž, který odsouzenou čarodějnici hlídal. Ne každá odsouzená žena, označená za čarodějnici však skutečně čarodějnicí byla. V tu hodinu, kdy prý poslední, nevinně odsouzená čarodějnice zemřela na hranici, praskl kámen na dvě poloviny.

 

NOČNÍ LOVEC Z OSOBLAHY

Na lukách východně od Osoblahy se občas za měsíčního svitu objevoval myslivec se smečkou malých psů. Někdy byl také spatřen na bezhlavém koni. Lidé mu říkali „zelený noční lovec“ a raději se mu vyhýbali. Kdo jej oslovil, k tomu se se svou smečkou psů přidal a doprovázel jej až domů.

 

POTOPENÝ MLÝN U STUDNICE

Ve Studnici u Osoblahy byl rybník, jehož voda nepříjemně zapáchala. Bylo tomu tak proto, že na místě rybníka stával kdysi mlýn, který se jednoho dne propadl do země a jámu, která po něm zůstala, zatopila páchnoucí voda. Stalo se to proto, že pyšná mlynářka vybírala z bochníků chleba střídu a kůrky pak používala místo střevíců.

Chléb byl vždy symbolem domova a bezpečí a náležela mu patřičná úcta. Každý, kdo chlebem opovrhoval, byl stižen neštěstím.

 

HŘBITOV U KOBERNA

Poblíž vsi Koberna leží starý hřbitov. Je to vojenský hřbitov, na němž je pochováno mnoho padlých vojáků z kterési kruté bitvy. Kdo tudy šel za tiché, měsíční noci, mohl slyšet hrát hudbu. Jednou tudy šel starý vojenský invalida. Poblíž hřbitova se na chvíli posadil, aby si odpočinul. Najednou uslyšel břesknou vojenskou hudbu a kolem něj bylo plno vojáků ve starodávných uniformách. Invalida se polekal a únava neúnava, vyskočil a rychle spěchal pryč.

S podobnými pověstmi se můžeme setkat na Javornicku nebo Kravařsku. Podle pověstí duše padlých vojáků ve výroční dny bitvy znovu bojují, jindy se setkáváme s pověstmi, v nichž sem tam jezdí vlaky plné mrtvol.

 

KRÁLOVSKÝ STOLEC U RUSÍNA

Když se král Přemysl Otakar II. v roce 1255 vracel z křížové výpravy proti Prusům, utábořil se na výšině nedaleko Rusína. Pohled na okolní krajinu, který se mu naskytl, jej zaujal natolik, že si ze svého stanu nechal vynést polní křeslo a postavil je na okraj skály. Posadil se. Po jeho boku stál biskup Bruno ze Šaumburka a vojenský velitel Herbort z Fulštejna. Mlčky, se zalíbením pohlížel na přívětivou krajinu, jejíž krásou byl uchvácen. Od té doby se této skále nad Rusínem říká Královský stolec. Kopec se skálou je dnes mnohem nižší, než byl tehdy, neboť se tu v minulých staletích těžil kámen.

Výšina nad Rusínem, k níž se vztahuje tato pověst, je 314 m vysoký Rusínský kopec, který se německy nazýval Hutberg (Klobouk) a který je posledním východním výběžkem Jeseníků. V roce 1816 na něm byla postavena a na konci 20. století znovu obnovena poutní kaple.

 

RUSÍNSKÝ DRAK

Na kopci u Rusína se kdysi usadil hrozný drak, kterého později neznámý hrdina zabil. Na památku této události byla na tomto místě později postavena kaplička.

Jedná se opět o 314 m vysoký Rusínský kopec.

 

CO SE VYPRÁVĚLO O OBYVATELÍCH RUSÍNA

Jednou v zimě byl řezník z nedaleké vsi Rovné pozván do Rusína na zabíjačku. Když se vracel po vykonaném díle domů, dostal, jak bývá zvykem, výslužku. Část jitrnic však cestou ztratil. V noci padal sníh a zčásti přikryl ztracené jitrnice, takže z nich vyčnívaly jenom konce se špejlemi. Ráno šel tou cestou jeden muž z Rusína. Když uviděl ve sněhu trčící konce jitrnic, hrozně se vyděsil a s křikem „Drak! Drak!“ běžel zpět do Rusína. Rusínští se vyzbrojili vidlemi a cepy a táhli obludu zničit. Když přišli na místo, kde byl drak spatřen, začali do domnělé příšery bodat a mlátit, až byla podle jejich názoru zničena. Pak triumfálně odtáhli zpět. Když se rovenský řezník vydal druhý den ztracené jitrnice hledat, našel na cestě jen stopy hrozného zápasu a ze sněhu vylovil jen pár špejlí a kousky střívek.

 

HLADOVÝ VRCH U RUSÍNA

Jižně od Rusína, směrem k Rovnému, je 307 m vysoký kopec. V době, kdy tu rostl hustý les, si šel jeden muž z Rovného do Rusína koupit chleba. Když se tudy vracel, byla temná bezměsíčná noc a muž s chlebem pod paží v lese zabloudil. Chodil sem a tam celé hodiny, ale cestu domů nenašel. Po několika dnech jej na kopci našli mrtvého. Lidé si mysleli, že zemřel hlady. Divné však bylo to, že z bochníku chleba, který držel pod paží si ani neukousl. Později výšinu, kde k této události došlo, začali nazývat Hladový vrch. Možná se tak ale jmenuje proto, že políčka, která tam po vymýcení lesa vznikla, byla chudá a skýtala jen skrovnou obživu.

 

O PELHŘIMOVSKÉ BÍLÉ PANÍ A DALŠÍCH ZÁHADÁCH

Na kopci nad zaniklou vsí Pelhřimovy stojí borovice, u které se zjevuje bílá paní. Jednou ji viděla jistá selka z Pelhřimov, když pracovala na poli pod kopcem. Bílá paní na ni mávala, jako by ji zvala k sobě. Když se k ní selka vydala, bílá paní najednou zmizela. Jindy zase byla tato záhadná, bíle oblečená postava viděna, jak stojí u borovice. Za chvíli se vydala směrem dolů ke vsi, po několika krocích však zmizela v zemi.

Východně od Pelhřimov, směrem k polskému Dobešovu, býval kdysi v údolí u cesty rybník. Lidé ho nazývali Mrtvý rybník, snad pro temnou barvu jeho vody, která byla jako bez života. Lidé se tomu místu po setmění raději vyhýbali. Kdo prý šel nebo jel kolem rybníka v noci, mezi půlnocí a jednou hodinou, k tomu se u rybníka přidal velký černý pes, kterému šel z tlamy ohnivý dech. Pes pak pocestného doprovázel až k okraji obce Pelhřimovy, kde se najednou ztratil.

 

PELHŘIMOVŠTÍ SEDLÁCI A CÍSAŘ FRANTIŠEK JOSEF I.

V mládí se rakouský císař František Josef I. dostal také na Krnovsko. Když se svým komořím projížděl krajinou poblíž Pelhřimov, uviděl sedláka, který sel na poli hrách. Přitom sedlák při každém rozhození hrachu po poli řekl: „Přijdete, tak nepřijde, nepřijdete, tak přijde.“ Mladému císaři ta slova utkvěla v paměti, na jejich význam se však nezeptal. Ani po dlouhé době na ta slova nemohl zapomenout. Jednou, když se na císařském dvoře konala velká slavnost, chtěl se už konečně císař dozvědět, co ta slova znamenala. Nechal pro sedláka poslat do Pelhřimov poselstvo. Když sedláka přivedli do velkého sálu, vyzval ho císař, aby mu a všem urozeným hostům, svá tehdejší sova vysvětlil. Sedlák se usmál a řekl: „Přijdou-li, totiž holubi, nepřijde (nevzejde) hrách; nepřijdou-li holubi, přijde hrách – bude úroda.“ Císař i celý dvůr se tomu zasmáli, bohatě vtipného sedláka odměnili a ten se pak vrátil domů.

V roce 1880 navštívil císař František Josef I. při své cestě vlakem po Slezsku, dne 20. října, město Krnov. Po slavnostním přivítání si v nádražní restauraci prohlédl vystavené zemědělské výrobky a nářadí. Protože bylo celý den špatné počasí, absolvoval císař okružní projížďku městem v uzavřeném kočáře. Navštívil kasárna, reálku (školu), nemocnici a chudobinec, do okolí města se však nevydal. Po tříapůlhodinové zastávce v Krnově pokračoval v další cestě do Bruntálu.

 

KOSTELNÍ ZVON V OPAVICI

Na vyvýšenině u Města Albrechtic, vlevo od silnice směrem do Krnova, stával kdysi hrad. Jeho majitel ho tam nechal postavit, aby měl přehled o svém panství a nazval jej Sauwüdelburg. Jednou, poté co se majitel hradu vrátil z válečného tažení, hrad na svém místě nenašel. Propadl se do země. Po čase začala na tom místě růst tráva a pasáci vepřů tam vodili svá stáda na pastvu. Jedno prase rylo do země tak hluboko, až se objevil zvon. Vypráví se, že je to zvon z kaple propadlého hradu. Poté, co jej vyzvedli, byl zavěšen na kostelní věž v opavickém chrámu. Ještě dnes, když zvoní v kostele v Opavici na mši a zaposloucháte se pozorně do zvuku zvonu, můžete v něm zaslechnout jméno zaniklého hradu Sau-wüdel-Burg.

 

ZAKLETÁ HRADNÍ PANNA Z LUGSLANDU

Na výšině mezi Vraclávkem a Burkvízem, na hranici Hošťálkovského a Albrechtického panství, stával ve středověku hrad Lugsland. Jeho název byl odvozen od jeho polohy, která umožňovala daleký výhled. Původně se prý jmenoval Lug ins Land – tedy „Pohled do krajiny.“ Ještě dnes zde můžeme najít staré hradní příkopy, valy a zbytky zdí. Hrad prý stál již v době vpádu Tatarů do Slezska v roce 1241. Tatarský kouzelník, který táhl spolu s vojskem, hrad, jenž se nepodařilo Tatarům dobýt, začaroval. Po kouzelníkově kletbě začaly hradní zdi praskat a obytná budova se všemi jejími obyvateli i poklady se propadly do země. V té době byla majitelkou hradu mladá a krásná dívka. Po katastrofě, která hrad postihla se vyprávělo, že ve zříceninách straší, a tak se lidé dlouho tomuto místu vyhýbali.

Jednou se tudy vracel ze světa domů mladý mlynářský syn. Byl horký letní den a mlynáře trápila žízeň. Vzpomněl si na pustý hrad a rozhodl se najít zdejší studnu a napít se. Přelezl valy a dostal se křovinami a lesem na zarostlé hradní nádvoří. V té chvíli uslyšel zvonit poledne z kostela v Opavici. Mlynář se rozhlížel a hledal studnu, když tu najednou spatřil na trávě rozložené čistě vyprané prádlo. Mlynáře v první chvíli napadlo, že zde mají lupiči rozložený svůj poslední lup. Proto se raději chtěl dát na útěk. Tu však za sebou uslyšel jemný hlas, který mu říkal: „Neboj se a zůstaň.“ Ohlédl se a za sebou uviděl stát neobyčejně krásnou dívku. V jedné ruce držela stříbrnou konvičku s vodou a ve druhé křišťálový pohár. Nalila do něj vodu a podala jej mlynáři, aby se napil. Když jí s díky pohár vracel, prosila ho: „Je ve tvé moci vysvobodit mne z dávné kletby. Před mnoha staletími jsem byla paní tohoto hradu. Pro mou pýchu a domýšlivost mne však jeden kouzelník začaroval a vysvobodit mne může jen mlynář, který se narodil v neděli a jemuž je právě 24 let, takový, který nikdy nikomu nevzal ani zrnko obilí. Ty všechno to, co je v kletbě obsaženo splňuješ. Prosím tě pomoz mi zbavit se jednou pro vždy té kouzelníkovy kletby. Přijď sem znovu přesně za 8 dnů, o půlnoci ze soboty na neděli. Najdeš mne tu v podobě hrozného hada, který bude mít v hubě svazek zlatých klíčů. Ty klíče mi seber. Neboj se, nic se ti nestane. Odměnou ti bude vědomí, že jsi pomohl zakleté osobě v klidu odpočívat a těmi klíči si odemkneš vchod do podzemí, kde najdeš zmizelé hradní poklady. Jen se nedej ničím odradit. Nepomůžeš-li mi, budu zde musit zase stovky let čekat na jiného zachránce.“ Mlynář se tak polekal, že upadl do mdlob. Když se probral, ležel na nádvoří starého hradu sám, dívka, prádlo, všechno zmizelo.

Když přišel domů do Albrechtic, svěřil se se vším co zažil, svému otci. Řekl mu také, že se rozhodl dívku zachránit. Otec s ním zašel za farářem, který jim však poradil, že rozum i víra nám radí, abychom nevěřili různým čárám a pověstem o zmizelých lidech. „Spal jsi a měl jsi živý sen, to se někdy stává. To není nic nevysvětlitelného.“ Řekl mu farář. Čím víc se sobotní večer přibližoval, tím víc to mladého mlynáře nutilo vydat se na hrad. Večer se oblékl, osedlal si koně a chtěl vyjet. Otec jej však tak dlouho přemlouval, až nakonec zůstal doma. V noci se však strhla obrovská bouře, blýskalo se a ze všech stran se valily nekonečné proudy vody. Mladému mlynáři se najednou ve spánku zjevila krásná hradní paní a řekla mu: „Škoda, že jsi nepřišel, škoda, že jsi mi nepomohl. Teď budu muset zase celá staletí čekat na své vysvobození. Ale ty také špatně skončíš! Do roka a do dne zemřeš.“ Od toho dne se mladý mlynář k nepoznání změnil. Byl vážný a smutný, pořád jako by duchem nepřítomný. Na podzim onemocněl a brzy zemřel.

Požadavek na vysvobození zakletých a začarovaných osob najdeme v mnoha slezských pověstech. Často se v nich také vyskytují postavy bílé paní nebo je v nich řeč o pokladech. Hrad na místě zříceniny Lugslandu prý stával již za panování knížete Břetislava (1037 – 1055) a měl být součástí systému opevněných míst, budovaných knížetem jako obrana hranic proti Polákům.

 

LUPIČI ZE ŽÁRŮ

V době, kdy Hošťálkovické panství patřilo rodu Skrbenských z Hřiště, táhly se husté lesy od České Vsi až k Opavici. Jenom v místě, kde je dnes osada Žáry, byla velká mýtina. Na ní stál svobodný dvůr a myslivna. Na provoz dvora a myslivce dohlížel panský šafář.

V hlubokých lesích kolem Žárů řádila banda lupičů, která tyranizovala okolí. Svým koním obalovali kopyta hadrami, aby je bylo co nejméně slyšet a nebylo je možno vystopovat. Lidé, které přepadali a olupovali, se báli proti nim svědčit, neboť lupiči byli velmi krutí, týrali je a hrozili, že zapálí jejich domy. Vůdcem té lupičské bandy byl žárský myslivec Brokeš. Byl to zlosyn, kterému nebylo široko daleko rovno. Přesto se však k jednomu sedlákovi zachoval přátelsky. Bylo to tehdy, když se sedlák v noci vracel domů do Albrechtic a nechtíc, v zimní fujavici, zabloudil k chatrči lupičů. Brokeš jej pozval dovnitř. Lupiči seděli kolem stolu, pili a hráli kostky. „Vedu vám ptáčka s plnou peněženkou, ale nic se mu nestane. 

Sám jej domů doprovodím.“ řekl Brokeš a opravdu jej sám doprovázel a svítil mu na cestu loučí. Za nějaký čas potom šel stejnou cestou chudý tovaryš. Na rozcestí potkal lupiče v čele s Brokešem. Ptal se jich na cestu do Albrechtic. Brokeš mu poručil vylézt na vysokou jedli a rozhlédnout se, kudy cesta vede dál. Když byl tovaryš nahoře, zavolala něj: „Podívej se dobře! Je to naposled, co svou zemi vidíš!“ Poté nechal jedli i s tovaryšem porazit.

Brzy na to ho však stihl spravedlivý trest. V hádce se svou ženou, kvůli malichernosti, zabil své vlastní dítě. Žena od něj utekla, udala jej vrchnosti a vyprávěla o všech jeho zločinech, o kterých věděla. Brokeš i šafář žárského dvora, jenž také patřil k lupičské bandě byli zajati a vsazeni do zámeckého vězení v Albrechticích. Oběma se však z vězení podařilo uprchnout. Šafář utekl neznámo kam, Brokeše, který byl spoután silnými řetězy se však podařilo znovu dopadnout a za nedlouho byl popraven. Zbytek lupičské bandy byl posléze zajat v jedné, o samotě stojící hospodě.

 

O ZALOŽENÍ OBCÍ TŘEMEŠNÁ A LIPTAŇ

Obě obce vděčí za svůj vznik olomouckému biskupu Brunovi ze Schauenbugu. V době, kdy Bruno ze Schauenburgu ještě žil na dvoře svého otce ve Vestfálsku, zúčastnil se jeden ze členů jeho družiny, Helembert z Türmu, křižácké výpravy do Svaté země. I když byl Helembert statečný bojovník, dostal se do zajetí a byl prodán do otroctví. Protože stále ctil Boha a prosil ho o pomoc, Bůh jej neopustil. Jeho pán a majitel v něm našel zalíbení, jednal s ním slušně a mírně a dokonce dovolil, aby si ponechal mladého lva, kterého při jednom ze zápasů přemohl a zkrotil. Časem jej lev provázel na každém kroku jako věrný pes. Díky šťastnému osudu a Boží pomoci získal po čase Helembert opět svobodu a se svým lvem se vrátil zpět do vlasti.

Mezi tím starý hrabě ze Schuenburgu zemřel a jeho syn Bruno byl jmenován v Olomouci, na daleké Moravě, biskupem. Helembert se vydal za ním a vstoupil opět do jeho služeb. Jednou jej biskup poslal na sever, do oblasti dnešního Osoblažska, aby tam zakládal vesnice. Helembert se svým doprovodem došel do širokého údolí, na úpatí tří pahorků. Místo se mu zdálo jako příhodné pro založení vesnic. Rozhodl se usadit se tu a založil tu tři obce. První byla Reinwerdersdorf (později Röwersdorf) – Třemešnou a druhou obec pojmenoval na počest svého lva Löwenthal (později Liebenthal) – Liptaň. Jak se jmenovala a kde ležela třetí obec dnes nevíme, zanikla asi v některé z pozdějších ničivých válek, nebyla již obnovena a její jméno upadlo v zapomnění.

V Liptani si Helembert z Türmu vystavěl pevný kamenný hrad, ve kterém pak žil se svým lvem. Jako upomínku na doby, kdy pobýval ve Svaté zemi, nechal v Liptani postavit kapličku, na jejíž věžičce byl umístěn místo kříže půlměsíc. Kaplička stojí dodnes, ale bez věžičky s půlměsícem.

V této pověsti nacházíme odkazy na kolonizační činnost biskupa Bruna ze Šaumburka. Ten se narodil v roce 1205 v hradě Šaumburku ve Vestfálsku. Věnoval se duchovní dráze. V roce 1229 působil v Magdeburku, později byl proboštem v Lübecku a od roku 1245 byl povolán na biskupský stolec v Olomouci. Biskup Bruno byl také rádcem a komořím českého krále Přemysla Otakara II. a s ním se účastnil i křižáckého tažení proti pohanským Prusům v roce 1256 a požehnal králi, když v Prusku založil město Královec (Königsberg, dnešní Kaliningrad). Zemřel v roce 1281.

Biskup Bruno se významným způsobem podílel na kolonizaci severních oblastí olomouckého biskupství, zejména Osoblažska. Podporován věrnými úředníky, mezi nimiž byl i Helembert z Türmu, přiváděl do země se souhlasem krále německé osadníky a lenní pány, dal založit mnoho nových osad a již existující obce, zpustošené tatarským vpádem v roce 1241 dosídlil novým obyvatelstvem. 

 

HOLUBÍ ZÁMEK U TŘEMEŠNÉ

Na kopci nad třemešenským nádražím stávala kdysi tvrz zvaná Holubí kámen (Taubenstein) s mnoha holubníky. Tvrz prý bez vědomí biskupa postavil jakýsi rytíř Štrussel-Stoš, který z této své tvrze podnikal loupeživé výpravy do dalekého okolí. Holuby využíval k doručování zpráv svým zvědům a spojencům. Třemešná – Röwersdorf, byla v té době posměšně nazývána Raubersdorf – Loupežnická ves. V době, když krajem táhla vojska krále Matyáše, Holubí kámen dobyla, rytíře Stoše nechala pověsit a jeho loupeživé hnízdo rozbořit. Tehdy byla zničena i Třemešná a trvalo mnoho let, než byla znovu vystavěna.

Stavitelem tvrze Taubenstein u Třemešné byl pravděpodobně Petr Stange, Zmiňovaný v roce 1391 jako majitel Liptaně a Mušlova získal osadu v místech dnešního Damašku se statky Bierhuben (táhl se od mlýnského náhonu k Mušlovskému mlýnu) a Herenhuben. Tvrz Holubí kámen pak získal divoký Stoš, obávaný lapka. Konec jeho loupeživým nájezdům na Osoblažsko učinil až král Matyáš Korvín, který tudy táhl v roce 1474 z Uher s velkým vojskem. Pobořil nejen Holubí kámen, ale i další hrady. V mnohých z nich sídlili loupeživí rytíři, které zajal a ztrestal. Mnoho z nich skončilo svůj život na šibenici, Stoš se údajně před popravou spasil útěkem. Holubí kámen již nebyl obnoven a zpustl. Tehdy také velmi utrpěla Třemešná, která se dosud nevzpamatovala ze škod, jež utrpěla asi o padesát let dříve, za husitských válek.

 

ZLATÁ DÍRA U LIPTANĚ

Na severu na Třemešnou navazuje malá osada Damašek. Odbočíme-li zde východním směrem, překročíme hlavní silnici a pokračujeme vzhůru polní cestou k tzv. Oberbergu, asi 100m od cesty můžeme spatřit hlubokou kamenitou jámu, zvanou „Zlatá díra“. O jejím vzniku a názvu se vypráví tato pověst.

Za starých časů zde v noci sedlák, vracející se domů do Damašku, potkal trpaslíka. Ten se k němu přidal a mlčky jej doprovázel. Najednou se skřítek zastavil, ukázal na jedno místo a řekl: „Tady hledej, ale mlč!“ a v zápětí zmizel. Sedlák, aby místo později našel, hodil na ně svoji kápi a rychle šel domů. Ráno o všem řekl svému sousedovi a třemešenskému faráři. Farář oběma mužům doporučil, aby na tom místě začali v noci kopat a požehnal jejich nářadí. A tak oba dva příští noc s kopáním mlčky začali. Kopali stále hlouběji a hlouběji, nacházeli však jenom kamení a hlínu. Mezi tím se nebe zatáhlo a blížila se bouřka. Za chvíli se spustil hrozný liják, blesk stíhal blesk a nepřetržitě hřmělo. Hledači se ale nenechali rušit a mlčky kopali dál. Když se bouře utišila, objevili v jámě velkou bednu. Když se ji snažili z jámy vytáhnout, začala na kostele v Třemešné odbíjet půlnoc. Najednou jámu a její okolí ozářil oslnivý blesk a sedláci spatřili poblíž jámy jakési chlapy, kteří stavěli šibenici. „Kterého vezmeme dřív?“, zeptal se jeden z chlapů ostatních. Druhý mu odpověděl: „Toho s tou červenou kápí.“ Odpověděl jiný. „Ježíši Maria!“ vykřikl sedlák. V tu chvíli zahřmělo a bedna i s pokladem se propadla někam do podzemí. Ráno našli oba sedláky v jámě v bezvědomí.

 

TURECKÁ STUDNA U DAMAŠKU

Na panské louce u Damašku je studna, která je za dob největšího sucha, v dobách, kdy všechny ostatní studny vyschnou, vždy plná vody. V suchých letech sem pro vodu chodili obyvatelé z Třemešné a Liptaně. Studni se kdysi také říkalo „hladová studna.“ Pramen vody se prý zde objevil na prosby panny ze zámku Mušlova, který kdysi stával na místě nynějšího dvora v Damašku. V jednom obzvláště suchém roce se prý tak dlouho vroucně modlila, až zde ze země vytryskl pramen.

 

VENUŠIN KÁMEN U PITÁRNÉHO

V každém kraji žijí zvláštní postavičky, skřítci, drobní lidé se zázračnými schopnostmi. Nejinak tomu bylo i na Osoblažsku. Zde se jim říkalo Fenesleute – Venušini lidé.

Na zalesněném kopci u Pitárného je velký balvan, nazývaný Venušin kámen. V něm je jeskyně, obývaná Venušinými lidmi. Ti se během dne baví hraním kuželek. Ty, ani koule však nejsou dřevěné, jsou z ryzího zlata. Ven z jeskyně vycházejí jen v

noci. Potkají-li venku někoho, přemlouvají ho, ať s nimi jde do jeskyně. Když se tam s nimi někdo vydá, obklopí jej a dají mu tři otázky. Pokud odpoví správně, pustí jej ven a na památku mu darují 9 zlatých kuželek a kouli. Když však někdo odpoví špatně nebo neodpoví vůbec, zmenší ho a musí s nimi zůstat jako Venušin mužíček nebo Venušina žínka tak dlouho, dokud jej někdo nevysvobodí. Vysvobozen může být tím, kdo jako další, po nezodpovězení otázek, musí u Venušiných lidiček v jeskyni zůstat. Tak je vlastně vyměněn za novou oběť. To však trvá často i velmi dlouho.

 

VENUŠINA ŽÍNKA – POMOCNICE

Během jedné války, byl hrad Fulštejn obklíčen nepřátelskými vojáky, kteří se marně snažili jej dobýt. Po dlouhém obléhání se rozhodli pro poslední zteč hradu. Bylo to právě ve chvíli, kdy se hradní paní v kapli modlila a prosila Boha za odvrácení nebezpečí. Z rozčilení a strachu porodila v kapli předčasně malého chlapečka a poté upadla do mdlob. Když se z mrákot probrala, bylo dítě pryč. Mezitím se hradnímu pánovi podařilo útok nepřátel odrazit a způsobit jim velké ztráty, takže s nepořízenou od Fulštejna odtáhli.

Od své paní se však dozvěděl o narození děťátka a o jeho záhadném zmizení. Po několika týdnech smutku se na hradě objevila Venušina žínka, která přinesla nešťastným rodičům jejich děťátko, zdravé a v pořádku zpět. Řekla jim, že to ona paní pomohla, když ležela v hradní kapli, ošetřila ji i dítě a odnesla je do jeskyně na Ptačím vrchu, kde se o ně starala. Později jim několik mužů z hradní posádky potvrdilo, že v průběhu bitvy na hradbách zahlédli drobnou ženu s dítětem, která pak najednou zmizela.

 

VYSTĚHOVÁNÍ VENUŠINÝCH LIDIČEK Z MATĚJOVIC

Krajina kolem Matějovic byla Venušinými lidičkami přelidněna. Někteří z nich se proto rozhodli odstěhovat se jinam. Požádali proto zdejšího sedláka Piroha, aby je odvezl do Horních Povelic. Žebřiňák, na kterém je vezl, však musel být celý vystlaný listím. Sedlák svolil. Když přijeli na místo, požádali ho, aby listí z vozu zase sundal. Některé listy na voze přece jen zůstaly a když přijel sedlák domů, ke svému údivu zjistil, že se proměnily ve zlato. Byla to odměna za jeho ochotu. Venušini lidé se v Povelicích usadili v jeskyni na „Pastvině“ a v tomto novém „Venušině chrámu“ pak vedli veselý život. 

 

ČTYŘI HRADNÍ PANNY Z DÍVČÍHO HRADU

Ten, kdo jde v noci po ovčím mostě v Dívčím Hradě v době, kdy je vysoký stav vody, může pod mostem, v řece Osoblaze, spatřit čtyři růže, obklopené plamínky. Ty označují místo, kde čtyři dcery zámeckého pána ze zámku Dívčí Hrad našly svou dobrovolnou smrt. Panství zdědily po svém otci a hrad na kopci nad řekou nechaly přestavět do dnešní podoby. Nový zámek měl čtyři věže, pro každou z nich jednu, a velký sál. Tady chtěly společně žít a nechtěly se vdávat. Jednoho dne se však před zámkem objevili čtyři slezští rytíři s velkou družinou. Do zámku poslaly posla, který jim měl vyjednat svatbu se čtyřmi zámeckými pannami. Ty však nabídku odmítly a posla ze zámku vyhnaly. Rytíři se svou družinou zámek obklíčili a panny zanedlouho zjistily, že se budou muset vzdát. To však nechtěly udělat, a tak se všechny společně vrhly z jedné z věží do vysokých vod řeky Osoblahy, kde všechny našly svou smrt. Dlouho si pak ještě lidé o té události vyprávěli a zpívali:

To je to místo, kde o půlnoci

Čtyři plamínky vyhasly

A čtyři růže čisté

Tu kvetou v hlubině.

 

KRÁSNÁ LENA ZE SÁDKU

V roce 1776, když pruský král Fridrich II. navštívil Slezsko, pobýval také nějaký čas v Prudniku. Odtud se vydal do Slezských Rudoltic navštívit svého strýce, hraběte Vojtěcha z Hodic. Cestou lesem z obce Třebina směrem k Sádku dostal velkou žízeň. Zastavil u osaměle stojící krčmy před Sádkem a požádal o vodu. Krásná dcera hostinského mu přinesla ze sklepa pohár čerstvého mléka. Král se jí zeptal, jak se jmenuje. Lene – Léna odpověděla dívka. Tedy „Schön-Lene“ Krásná Léna, řekl král a do vyprázdněného poháru vhodil zlatý tolar. Pohár i tolar dávno zmizely, krásná hostinského dcera již dávno zemřela, ale zájezdnímu hostinci od těch dob zůstal název „Schönlene“ – „U krásné Lény.“

 

BARTULTOVICKÝ DRAK

Nedaleko Bartultovic je kopec, zvaný Lindberg – Mírný vrch. V něm jsou tři velké díry, které před mnoha staletími obýval drak. Podobal se obrovskému okřídlenému krokodýlovi s dlouhým krkem. Byl velice žravý a v širokém okolí působil značné škody na dobytku. Nejen to. Přepadal a žral také lidi, takže si v Bartulrovicích, ani v okolních vsích, nemohl být nikdo jist svým životem. Protože si však lidé netroufali postavit se drakovi přímo, pokusili se zbavit se ho lstí. Porazili tele, vyvrhli jeho vnitřnosti a naplnili je nehašeným vápnem. Poté jeho břicho opět zašili a zvíře položili na cestu, vedoucí mezi jeskyní, kde se drak zdržoval a potokem, kam chodil pít. Drak tele našel, naráz je spolkl a šel se k potoku napít. Vápno se v jeho útrobách začalo hasit a draka roztrhlo. Tak se Bartultovice a okolí zbavily trápení s drakem.

Pověsti o dracích zahubených pomocí nehašeného vápna je mnoho. Jednou z nich, podle níž byl drak v propasti Macocha usmrcen jistým Obešlíkem, pomocí nehašeným vápnem naplněného telete, uvádí i Karel Kalláb v Pověstech hradů moravských a slezských.

 

SELKA A BŘÍZA

Jeden sedlák z Jindřichova se oženil s děvečkou. Jeho mladá žena byla hodná, měla ho ráda, ale cosi s ní nebylo v pořádku. Každou půlnoc zmizela z domu a vracela se až bůhví kdy. Jednou si sedlák sedl k oknu a čekal na její návrat. Když se jeho žena vrátila, chtěl vědět, co každou noc venku dělá a proč vždycky o půlnoci odchází. Selka se polekala a přiznala se, že neví, ale že ji každou noc něco nutí vstát a jít k bříze, která roste na vzdáleném konci jejich pozemku a tu břízu musí objímat. Pokud to v noci neudělá, nemá celý následující den klid.

Sedlák se rozhodl, že břízu porazí a přiveze ji na dvůr, aby žena nemusela chodit v noci tak daleko. Ženě tím ale nepomohl, stále chodila k místu, kde bříza rostla a objímala její pařez. Proto i pařez vykopal a přivezl jej na dvůr. Tím se konečně selce ulevilo. Sedlák však chtěl svou ženu zbavit záhadné kletby úplně, a tak kmen i pařez rozřezal a spálil. To však neměl dělat. Příští noc jeho žena náhle onemocněla a do rána zemřela.

 

JAK VZNIKL NÁZEV HORY BISKUPSKÁ KUPA

Před mnoha lety byl olomouckým biskupem Bruno ze Šaumburka. Ten jednou přijel na Osoblažsko, provést vizitaci tamních biskupských statků. Přitom se dozvěděl, že horníci, při kopání v tamějších horách nalezli poklady a zlato. Jel se tady podívat na místo, kde horníci dolovali pod trojbokým kopcem, nazývaným tehdy „Oser“. Vystoupil na jeho vrchol a na památku toho se od té doby hora nazývá Biskupská kupa.

 

HANOBITEL MARIÁNSKÉHO OBRAZU

Jeden sedlák z Hlinky jel s obilím na trh do Osoblahy. Když přijel k mariánskému obrazu, stojícímu u cesty, zastavil vůz, slezl z kozlíku, klekl si a modlil se, aby obilí co nejvýhodněji prodal. Na trhu však prodal obilí tak lacino, jako nikdy dříve. Když na zpáteční cestě projížděl kolem mariánského obrazu, zlostně po něm švihl bičem. V tu chvíli se na tváři Matky Boží objevil krvavý šrám. A současně se odkudsi objevil velký černý pes a vyskočil za sedlákem na vůz. Sedlák se jej snažil odehnat, ale nepodařilo se mu to. Pes seděl na voze a dojel s ním až domů do Hlinky. Pak za ním šel až do světnice, kde si sedl a pozoroval sedláka, jak jí. Sotva sedlák polknul poslední sousto večeře, pes vyskočil, popadl ho a před očima vyděšené selky ho vyvlekl oknem ven. Od té doby již sedláka nikdy nikdo nespatřil. Byl to satan, který na sebe pouze vzal podobu černého psa.